O knize

Inteligentní a sebevědomý Buck, kříženec bernardýna a skotské ovčačky, si žije v rodině kalifornského soudce královsky – jenže v časech zlaté horečky je po silných psech sháňka, a zloděj Bucka zašantročí překupníkovi, který dodává psy na Daleký sever. V souboji se surovcem vybaveným těžkou holí nemá pes naději: je sice poražen, v duši ale nepodlehne. Když psímu spřežení jednou dojdou síly a bezcitný, tupý majitel Bucka zmlátí do bezvědomí, zálesák Thornton surovce zažene, poklekne vedle psa a drsnýma, laskavýma rukama hledá příznaky zlomených kostí… rozvíjí se hluboké, oboustranné přátelství a láska mezi člověkem a psem.

Kolik nebezpečných dobrodružství spolu zažijí! Přejde několik jar a oni najdou mělké ložisko v širokém údolí, kde se jim zlato ukazuje jako povlak žluťoučkého másla po celém dnu rýžovací pánve – to už se ale blíží nejkrutější událost, která Bucka ve společenství lidí postihla. A pouto k člověku se láme…

Volání divočiny, světově nejčtenější Londonova kniha, je skvělý dobrodružný román s bohatým, dramatickým dějem a sugestivně podanými povahami lidí a psů. A je to filozoficky založená kniha. To jsou důvody, proč neustále vyvolává vzrušený zájem čtenářů všech věkových kategorií.

„… člun uháněl po vlnách slapů unášený proudem prudkým jako mlýnský náhon, když ho Hans zarazil, jenže to udělal příliš náhle, člun se převrátil a dnem vzhůru přirazil ke břehu. Thorntona vymrštěného daleko od člunu unášel proud k nejhorší části slapů, do pruhu divoké vody, jíž nemohl žádný plavec proplout živý.

Buck skočil v mžiku do vody, a když uplaval tři sta metrů šíleně kypící a vířící vodou, Thorntona předstihl. Jakmile ucítil, že se pán chopil jeho oháňky, zamířil ke břehu a plaval ze všech svých velkolepých sil. Jenže ke břehu postupoval jen pomalu, kdežto dolů s proudem úděsně rychle. Zdola doléhal osudný hukot z míst, kde se divý proud měnil v ještě divočejší a rozbíjel se na cáry, na tříšť a vodní prach mezi balvany, které vyčnívaly ode dna řeky jako zuby obrovského hřebenu. Tah vody, zachycený už začátkem posledního příkrého slapu, byl strašlivý…“